Naděje – roverský tábor, který chytne za srdce

Martin Synek, Roverský kmen 04/2008

Písči… Písči…, volám si jen tak v duchu do houští vedle sebe a snažím se být neviditelný. Pod větví to šustne a Písčák, jako kdyby to slyšel, se na mě z huňatého svetru potutelně usměje. Smíchy bychom oba nejraději vyprskli, ale nejde to. Nesmíme se prozradit. Padá mlžná, srpnová, jizerskohorská tma. Zima a bahnité vlhko nás tahají za kabát. Všude kolem nás klopýtají noví Nadějáci a hledají pomníček, ukrytý kdesi uprostřed bažiny. Porscheho smrt. Tam je místo srazu. Místo, které se nesmazatelným písmem vepíše do duší a těl účastníků dalšího ročníku tohoto ojedinělého roverského tábora. Tábora uprostřed čarokrásných hor.

Směle mohu říci, že tábor Naděje, organizovaný libereckým 22. oddílem střediska Stopa, se stal za více než desetiletí své existence téměř legendou. Stejně jako Ruprno nebo Předěl ze stejné dílny. Existuje totiž, se dvěma výjimkami, nepřetržitě od roku 1996, a prošly jím desítky roverů a rangers snad ze všech koutů naší republiky.

A ti všichni si mohou právem říci, že tenkrát v Jizerských horách prožili neuvěřitelných čtrnáct dní nesmazatelného přátelství, sebepřekonání a sebeobjevování. Museli ze sebe dostat to nejlepší a někdy možná i to nejhorší, čeho jsou schopni. Kdo neuměl spolupracovat, naučil se. Kdo neuměl lézt po skalách, zkusil to. Kdo nedokázal rozdělat oheň téměř holýma rukama, dokázal to. Kdo myslel, že na něco nestačí, zjistil, že to není pravda. A kdo nedokázal proniknout do svého já, přiblížil se k poznání sebe sama.

Své k tomu mohou říci i účastníci zatím posledního ročníku. Co do počtu zatím nejsilnějšího. Ročníku 2007. Zpočátku velká neznámá, na konci přetěžké loučení, a přese všechno se stále často scházejí. A ročník? To je v podstatě takové rozpoznávací znamení. Všichni jsou Nadějáci, se stejnými nebo podobnými zážitky, ale ten ročník… „Hele Lojzo, kterej jsi ročník, 97 říkáš?“ „Aha, tak to jsi byl s Fémou, že jo. Já jsem 99.“ Krásné znamení. Jako na vojně. Za kolik to máš bažante?

Nedávno mi při svačině spadnul v čekárně kousek chleba na zem. Bezmyšlenkovitě jsem jej zdvihnul a hladově pozřel. Okolo sedící se na mne s nechutí zašklebili. Jakási maminka počala své ratolesti vštepovat zásady osobní hygieny, dávajíc mne za špatný příklad. Zase se dělám neviditelným. Ráno se sprchuji studenou vodou a často se přistihnu, kterak s radostí běžím tu na autobus, tramvaj, nebo jen tak, pro radost.

I k tomu může Naděje ukázat cestu. Já sám bych totiž zůstal od přírody lenochem, jako každý druhý. Netvrdím, že na Naději se učí jíst ze země, trpí se tam hlady a strádáním, neustále se cáchá ve studené vodě a od rána do večera jen běhá a běhá. To jsou nepřející a nepodložené pomluvy. Ovšem kdo na vlastní kůži zažije vyprávění z Karpatských her či Knihy o Jizerských horách a na stejných místech prožije jiskřivě mrazivá jitra a podmanivé večery, tomu se mohou změnit životní hodnoty. Pravda, časem a bez pravidelného tréninku se opět otupí, ovšem dobrý základ zůstane.

Volám tedy do skautského povětří. Neváhej a přijeď se o prázdninách zúčastnit jedinečného roverského zážitku svého života. Staň se součástí ducha Naděje a všech principů skautingu. Těší se na tebe sehraný tým vedoucích tábora, který je v posledních čtrnácti dnech měsíce srpna otevřen všem roverům a rangers ve věku od šestnácti do jednadvaceti let. A tak jako naděje nutí trosečníka k mocným tempům, bude i tebe nutit k tempům ještě úpornějším, třebaže břeh je příliš daleko.

A závěrem? Jedno krásné české přísloví praví, že na každém šprochu pravdy je trochu. Jak je to tedy s Nadějí? A není dobré se sám přesvědčit?


O roveringu z Jizerských hor

Lišák, Roverský kmen 04/2016

Dech pálí hluboko v hrudi, nohy těžknou a poskakují vpřed jen po malých krůčcích. „Hlavně nepřestat běžet,“ kladl nám na srdce Rychlonožka dole na Viničné, než se cesta zvedla podél Malého Štolpichu strmě vzhůru. Odhodlání je velké, ale kopec taky a u vodopádů už leckoho zmáhá. Ještě to blátivé místo a poslední dva zvedáky. Copak mám tohle zapotřebí? Když sbíháme po Srázech několik kilometrů mezi skalami zpátky do tábora, už se nikdo neptá. Letos spadalo z buků mnoho zeleného listí a hořce voní, když jím seskakujeme do údolí. Dech se vlahého vzduchu nemůže nabažit, nohy by mohly běžet až na kraj světa. Radostná Hra na vlčí dech a gazelí nohy! Tak ji nazval spisovatel a velký duch Jizerských hor Míla Nevrlý a zamiloval si ji snad každý, kdo v létě strávil svých sedmnáct dní na Naději.

Roverský tábor Naděje zažilo za dobu jeho existence bezmála tři sta roverů z celé republiky. Ti se často shodují v pocitu, že tento „liberecký rovering“, k němuž Naděje patří, má trochu jinou příchuť než rovering jinde v republice. Dvacetileté výročí tábora je pěkná příležitost pro ohlédnutí, kde se Naděje vzala, z čeho vychází a na jakých základních kamenech stojí.

Kámen první: návaznost na kraj

Stopovat kořen „libereckého roveringu“ nelze začít jinde než u proslulé roverské skupiny Sperho neboli Společnosti pro exploataci rumunských horských oblastí. Podnícen Milošem Zapletalem ji založil a vedl Míla Nevrlý. Později historii Sperha sepsal do textu, který je k nalezení v jeho knize Větrné toulání. Skupina fungovala mezi lety 1976 a 1980, Spolek vysloužilců Sperha pak ještě přinejmenším čtyři roky, a tvořilo ji dohromady asi 40 kluků a holek v roverském věku. Kromě letních přírodovědných expedic do Rumunska, podle kterých se spolek jmenoval a na jejichž základě z velké části vznikaly dobře známé Karpatské hry, podnikali členové docela intenzivní a pestrou činnost v průběhu roku. Výpravy do Jizerských hor neměly jen turistický charakter, ale i konkrétní přírodovědné zacílení. Typickou aktivitou bylo například kroužkování netopýrů v jizerskohorském podzemí. Takové výpravy nejspíš přinesly účastníkům poznání kraje daleko důkladnější, než jaké má drtivá většina jeho ostatních obyvatel. „Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá,“ abychom použili Mílova slova.

Je to svého druhu pro Jizerky štěstí, že v nich Míla zanechal tak výraznou stopu. Při společných setkáních i skrze jeho texty se od něj můžeme stále učit, jak se dívat okolo sebe. Vůdci Naděje sice vyrůstali v jiném středisku, než v jakém působil Míla, a počáteční inspiraci a motivaci tedy čerpali od jiných osobností, přesto právě on Naději ovlivnil a stále ovlivňuje snad víc než co jiného. Dnes žijeme ve svobodné a komfortní době, naše možnosti nejrůznějších dalekých výprav a zahraničních expedic jsou s možnostmi dřívějších dob nesrovnatelné. Není divu, pokud nám na pomalé toulání vlastním krajem nezbývá čas. Ale vztah s krajinou – stejně jako s lidmi – nevzniká několika nahodilými návštěvami, ale důkladným poznáním a společnými chvílemi nejen ve slunečných, ale i v těžkých dobách.

Míla Nevrlý na Naději 2015

Kámen druhý: osobnost vůdce

Někoho může překvapit, že první celostátní setkání roverů, jakýsi předchůdce současných Obroků, proběhlo v roce 1993 právě v Jizerských horách. Původní tábořiště mělo být nedaleko Nového Boru pod kopcem Ortel, podle něhož setkání dostalo i svůj název, ale během příprav se přesunulo do jizerských bučin na Farskou louku. Pozdější vůdci Naděje zde spolu s ostatními vedoucími z libereckého střediska Stopa uspořádali víkendový tábor pro tři sta lidí ve dvaceti týpkách. Sami vzpomínají v první řadě na neustávající průtrže mračen, ale zároveň i na radost z organizace a hlavně z roverů, kteří přijeli. Tak se de􀏐initivně rozhodli, že jejich místo je právě mezi nimi. Ze skautského oddílu, který založili po revoluci, se stal postupně roverský kmen s aktivitou zaměřenou téměř výhradně navenek: na organizaci akcí pro rovery z celé republiky.

Přibližně deset let se vůdcovská parta tábora Naděje skoro neměnila a dva hlavní vedoucí, bratři Jan Špička – Hastrman a Martin Špička – Rychlonožka ji táhnou dodnes. Taková kontinuita je poměrně mimořádná. Někomu to může připadat jako nevýhoda, je v tom ale taky nenahraditelná kvalita. Pro ilustraci nemusíme chodit daleko. Je určitě možné naučit se rozdělat oheň třením dřev podle nějakého návodu. Ale zážitek, jaký je to koncert v Hastrmanově podání a jaká je s tím spojená estetika, úcta, příběhy, ten ani sebelepší návod nenahradí. Setkávám se s představou, že nejlepší kmen je ten, který funguje samostatně a není nikým veden. Něco na tom je, zároveň ale platí, že schopnost přijmout někoho za svého vůdce, nebo alespoň za vzor, nabývá teprve v roverském věku na zajímavosti. Je to rozhodnutí, jestli zůstat odkázán jen na návody a nápady své vlastní a svých vrstevníků, nebo se nechat vést do života také někým, koho si vážím a kdo díky své zkušenosti snadněji poukáže i k hodnotám, které se v návodech hledají těžko.

Roverské setkání Ortel na Farské louce, foto Hastrman

Kámen třetí: autentický zážitek

Chtěl jsem se od Míly dozvědět, jak to dělal, že jim to ve Sperhu tak šlapalo. (Skupina 40 roverů v Liberci? Fungující bezmála 10 let? Nevídané!) Co sledoval, když vymýšlel, jaké aktivity pro své rovery připravit? Jaké byly jeho plány? S čím zápasil? Odpověď byla docela typicky „mílovská“: „No, já ukazoval, co se líbilo mně. Když to někoho zajímalo, tak se přidal. Na takové to plánování a přemýšlení, co a jak dělat, na to já nikdy moc nebyl.“ Že by o svých roverech Míla nepřemýšlel, mu samozřejmě nevěřím. Je to asi, jako když tvrdí, že píše, „jak mu zobák narostl“. Kolik to obnáší práce, přitom jaksi skromně zapomene zmínit. Je v tom ale důležitý poukaz: vůdce si má být vědom toho, jaké jsou jeho silné stránky, a právě ty ostatním nabízet.

Stejně tak program Naděje se vždycky stavěl na vlastních silných zkušenostech vedoucích, nikdy nevymýšleli nic, co sami nezažili. Dodnes z toho pramení naprostá absence složitých simulačních aktivit. Přitom nelze říct, že by program Naděje nebyl „zážitkový.“ Jen není dopředu naplánované, co má být zážitek, ani v jakých situacích má přijít opravdová zkouška. Zdánlivě prostá aktivita, jakou je běh bukovými svahy, může přinést překvapivě širokou paletu prožitků a pro někoho i příležitost k sebepřekonání. Pro jiného se taková příležitost třeba objeví úplně jinde, ale důležitý princip je pro všechny situace společný: vždy a všude je každý sám za sebe, neskryt za žádnou přidělenou rolí.

Hastrman ukazuje rozdělávání ohně třením dřev

Do dalších dvaceti let

Mnoho večerů strávili předloni Hastrman s Rychlonožkou nad šlapacím šicím strojem a obří oranžovou plachtou pro nové vůdcovské týpí. Dvacet let je totiž přibližně životnost jednoho týpka. Tábor tedy dneska stejně jako před dvaceti lety zdobí sytě oranžový, dosud sluncem nevyšisovaný stan. Pokud nebudou následující tábory tak větrné jako ten loňský a týpka nebudou noc co noc pochodovat po louce, bude moct zdobit Naději přinejmenším další dvě dekády. Dalších dvacet let zážitků a příběhů, které se mohou vpisovat do už tak naplněných okolních lesů, mezi žulová skaliska na strmých svazích Jizerských hor.


Skauting podle Hastrmana a Rychlonožky

Tajfun, Roverský kmen 02/2011

Rychlonožku s Hastrmanem znám od svých prvních roverských krůčků. Respektive od prvního velkého kroku, totiž od cesty na roverský tábor Naděje, který pořádají. Od té chvíle uplynulo už pár let. Přesto mi dodneška není jasné, jakým kouzlem působí tihle dva nenápadní chlapíci, že má domácí zimomřivý typ (jako já) touhu běhat po Jizerských horách a koupat se v ledových tůních. Počítám, že tohle z nich nedostanu ani rozhovorem do Kmene…

Kam až sahá historie vašeho roverského kmene?

R: Před revolucí jsme byli členy turistického oddílu Stopa Liberec. Když jsme odrostli do roverského věku (rovering tehdy ale ještě neexistoval), založili jsme v roce 1979 kmen Sagamorů. Bylo nás asi patnáct a vedoucí oddílu Špacír nám tehdy nabídl opravdu pestrou činnost. Podnikli jsme spoustu dobrodružných výprav, zimních víkendových táborů, utkávali jsme se ve zcela netradičních kláních a setkávali se s jinými oddíly. Naše soutěživost byla podpořena získáváním zkoušek, tzv. orlích per, popsaných v Setonově Knize lesní moudrosti. Kmen přetrval až do roku 1989, kdy jsme po revoluci založili nový oddíl skautů.

Dobrodružné výpravy? Prozradíte více?

H: Měli jsme rádi například letní výpravy do Rumunska, z nichž nejzajímavější byly tzv. Kožené prázdniny. Chtěli jsme vydržet žít dva týdny v přírodě jenom s nožem, bez dovezeného jídla, oblečeni v kožešinových oblecích. Byli jsme kmen plný kluků, ale na tuhle akci jsme přibrali spolužačky z průmyslovky. Během čtyř „zdokonalovacích“ víkendů jsme je i sebe pak připravovali na mnohé, co by nás v Rumunsku mohlo potkat. Ve zbylých víkendech jsme vyčinili králičí kůže a šili z nich obleky. Pak jsme po důkladných přípravách konečně vyrazili do oblasti doporučené místními domorodci, ale bohužel tam nebyly ani ryby, ani drobné zvířectvo a ani moc lesních plodů. Nakonec z toho byl „jen“ krásný přechod pohoří Bihor a Vladeasa, trochu o hladu, protože jídlo jsme měli jen na první tři dny.

Byl Špacír dobrý vůdce? Čeho jste si na něm nejvíce vážili?

H: Špacír dokázal získat nadšení nás mladých kluků pro cokoliv. Asi hlavně proto, že si uměl hrát s námi. Pokaždé dokonale volil prostředí, ve kterém jsme se pohybovali, neváhal věnovat velké úsilí přípravě kostýmů, aby každá hra vypadala opravdově. Vzpomínám třeba na jeho převlek za uprchlého trestance s opravdu strašidelně zmalovaným obličejem při táborové hře. Přesto, že jsme mu po chvíli jeho útěku byli v patách, skoro jsme se ho báli přeprat a zajmout… Vůbec považuji za důležité, aby si vedoucí uměli s dětmi vyhrát. Je mnohem lepší zažít svého vedoucího při hře přímo v terénu v nějaké roli, než když (a to ještě v lepším případě) dohlíží na průběh za hranicemi prostoru. S odstupem času mi přijde dobré i to, že pokud Špacír třeba nebyl zrovna nejrychlejší na běžkách, dokázal najít někoho, kdo s námi podnikal zimní přejezdy hor. Přitom mnohé oddíly se často zabývají jen tím, co je blízké vedoucím.

Dnešní „dvaadvacítka“ navázala svou činností na kmen Sagamorů včetně plnění orlích per. Co to vlastně ta orlí pera jsou?

R: Je to soubor zkoušek rozdělených do čtyř oblastí zvaných mistrovství. Jedna oblast je Síla těla, to jsou většinou fyzicky zaměřené zkoušky, druhá je Síla ducha, ta se zabývá myšlením, čtením, kulturou. Další má název Moudrost rudého muže, to jsou takové zálesácké znalosti, a čtvrtá je Moudrost bílého muže a zahrnuje civilizační dovednosti, například opravit si kolo, uplést svetr, svázat knihu… Seton jich měl vymyšleno z každé oblasti asi sto. Špacír je upravil pro nás a my jsme k nim potom ještě doplnili mnohé další. Všechny splněné zkoušky musely projít hlasováním kmene na sněmu, stejně jako schválení nových orlích per, aby byla zaručena určitá úroveň jejich obtížnosti. Mezi jednotlivými sněmy, které se konaly na tradičním místě v lese u ohně čtyřikrát ročně, musel každý rover splnit dvě zkoušky. A to až do doby, než dosáhl tzv. mistrovství Orlí Sagamor, což znamená splnění osmi zkoušek z každé oblasti.

H: Na sněmu bylo vždy zajímavé poslouchat, co kdo při plnění zkoušky zažil, kam se až dostal a v čem na sobě musel zapracovat. Nešlo ani o to, kdo jich splní víc, ale spíš pro nás byly inspirací k různorodým akcím a výzvou k dalšímu sebezdokonalení.

Jakých vlastností si nejvíc vážíte u typického rovera?

H: Myslím, že úplně nejdůležitější a takovou všezahrnující vlastností je spolehlivost. Jaké je zklamání, když si s někým domluvíš schůzku a pak tam marně čekáš! Dlouho si to pamatuješ. Nebo když ti někdo něco slíbí a pak to musíš narychlo dělat sám. Jednou jsme jeli na vodu a vyrazili hned pět minut po čase srazu. Chyběla nám Anča, která chronicky chodila pozdě. Bylo to drsný, trochu se i zlobila, ale při příští výpravě seděla na obrubníku půl hodiny předem.

Většina členů kmene má už dnes rodiny, přesto se toho kolem vás děje spousta. Můžete popsat, čím se zabýváte ve skautingu dnes?

R: Organizujeme tři celostátní roverské akce, Předěl, Ruprno a tábor Naděje. Kromě toho jezdíme na jaře dva víkendy na vodu, jednou nebo dvakrát na kola, pořádáme předvánoční sraz našich táborníků. Náš oddíl se také stará o 110 let starou chatu na Poledníku v Jizerských horách. Na tu jezdíme často. Poslední akce, určená pro zkušené běžkaře, je přejezd všech třinácti jizerských tisícimetrových vrcholů během soboty a neděle.

Co je náplní zmíněných celostátních akcí?

R: První z nich je zimní táboření v iglú zvané Předěl. Je to akce od pátku do neděle, je nás tam tak mezi čtyřiceti a šedesáti. Na Předělu bývá výborná atmosféra: ani v takhle velkém počtu jsme nikdy neviděli, že by někdo kouřil, nikdy není problém s alkoholem, nikdo tam neskuhrá. Vždycky jsme nadšení z toho, že se sejde dobrá parta, jako by prošla nějakým výběrem. Když po mrazivém Předělu přijdeš domů, máš pocit, že by stačilo mít doma 15 stupňů. Člověk by měl občas zažít trochu drsnější podmínky, aby si vážil normálních věcí.

Další je Ruprno na přelomu května a června. Je to závod smíšených dvojic. Nejprve pádlují 5 kilometrů po přehradě, pak jedou 52 kilometrů na kole a nakonec ještě 12,6 kilometrů běží. Trasa je zvolena tak, že kdo to zvládne, docela dobře pozná Jizerky. Většinou se Ruprna účastní pětadvacet až čtyřicet dvojic.

Organizačně nejnáročnější je pak roverský tábor Naděje, který probíhá v srpnu na úpatí Jizerských hor. Loni jsme pořádali třináctý ročník. Neznáme jiný roverský tábor v republice, který by trval sedmnáct dní, během kterých se účastníci nedostanou ani do vesnice na nákup. Téměř po celou dobu se nesetkají s civilizací.

H: Za velmi cenné a potřebné považuji, že si účastníci tábor sami postaví. Od vztyčení týpek, výroby své proutěné postele bez hřebíků přes stožár, latríny a ostatní stavby až po nezbytnou hrazdu. Sami vaří v kuchyni, jezdí s károu pro vodu a v noci hlídají tábor. Samozřejmé věci pro skautský věk. Ale který roverský tábor nebo kurz se neodehrává v chatě, budově nebo v nejlepším případě v už postaveném táboře?

V táborovém programu se mimo jiné snažíme o to, aby se účastníci potkali s něčím, s čím ještě nemají žádnou zkušenost a s čím si musí v dané situaci umět poradit. Provozujeme třeba stará řemesla: například kluci dostanou do ruky kousek cínu a mají vyrobit formu a ulít kroužek, který je má unést, když se za něj sami zavěsí. Když dostaneš ten kousek kovu, nejdřív vůbec nevíš, co s ním, ale pak máš o to větší radost z úspěšného výsledku.