Hastrman, Roverský kmen 05/2010
Mohutné staré buky, hrubá žula jizerskohorských skal, prudké srázy Poledníku a Svinského čela a travnaté lesní palouky dotvářejí krásu tohoto koutu na severu naší vlasti. Od Oldřichovského sedla do Ferdinandova se táhne vyhlídková Viničná cesta a pod ní je na úpatí hor trochu ztracená malá louka. Tady se dají na konci prázdnin spatřit kluci a holky, chceš-li roveři a rangers, zvaní Nadějáci.
V sedmnácti, devatenácti letech můžeš ve skautském prostředí nabýt dojmu, že už budeš navždy jen připravovat program pro mladší a už si
nikdy neužiješ tábor, kde se o tvoje blaho starají jiní, kde na tobě neleží tíha odpovědnosti za přípravu programu, kde si můžeš plně užívat táborový život. Na Naději je tomu právě tak. Přijedeš na prázdnou louku, postavíš si s několika novými přáteli svoje týpí, podílíš se v prvních dvou dnech na zhotovení všech táborových staveb, vyrobíš si svou postel (až nečekaně jednoduše) bez jediného hřebíku. Ráno se po rozcvičce smočíš v potoce, kdy se tělo tak krásně probudí a zocelí, přes den na tebe občas vyjde služba v kuchyni a v noci opět pocítíš ty nádherné chvíle klidu a rozjímání na hlídce. Mimoto se ochotně a často po hlavě vrháš do všech připravených i nahodilých táborových dobrodružství.
Postupem času se vytvářejí nerozlučná přátelství, pevně spojená prožitými vjemy, společnými okamžiky, příjemnými chvílemi, ale i útrapami. Od východu slunce na vrcholu hory přes řadu zcela originálních aktivit, o kterých se nikde nedočteš, neboť pramení z čiré fantazie tvůrců programu, až po večerní rozdělávání ohně třením dřev, povídání a zpívání.
Kolikrát ti úkol, před kterým stojíš, připadá být nad tvé síly, a nebo třeba vůbec nevíš, jak začít. Něco takového děláš poprvé. Pak se do toho pustíš a najednou máš dobrý pocit z toho, jak si dokážeš poradit. Program je šitý na míru roverům a rangers, a ten, kdo hledá novou chuť do skautování nebo třeba jen další neotřelé nápady pro roverský program, by měl zavítat právě sem. Naděje není kurz, na jehož konci dostaneš certifikát o jeho splnění. Zbudou ti jen zkušenosti ze sebepoznání, zážitky, nové nápady, trocha motivace a snad i pár nových přátel. Je to pouhý nikdy neopakovatelný roverský tábor, kterých dříve nebylo a ani v současné době opravdu není moc.
Naděje začala psát svou historii v létě roku 1996. První ročník se tehdy odehrál v Lužických horách poblíž Mařenic a Ledové jeskyně. Kousek odtud se na Hamerském potoce krčí malá chladivá přehrádka zvaná Naděje, s krásnou kamennou hrází s vodním přepadem, a právě podle ní dostal tábor své jméno.
Některé historky dřívějších táborníků mohou znít až hrůzostrašně, ale nevěřte tomu. Oni si totiž své rádoby hrdinské kousky velmi rádi trochu přibarví a okoření. Kdo z nás to však také nedělá? Táborová nálada a úroveň jednotlivých činností se odvíjí od šikovnosti, připravenosti, nadšení a tvůrčích schopností všech účastníků. Kdo ví, komu letos tento roverský tábor ukáže svou cestu, kolik mladých hochů a dívek se vypraví do Jizerských hor za Nadějí…
Obětí živlů
„Je ukrutné sucho, nedostatek vody. Vykopejte tady na kopci studnu a naplňte ji vodou…“
Tři družiny hrabou v určeném místě. Jde to nápadně dobře. Najednou narazí na zakopaný meloun zabalený do kusu látky. Že může posloužit jako nádoba, na to přijdou hned. Odřezávají vršek a dlabou sladkou červenou dužinu. Svačina. Po chvíli jsou nádoby hotové a nezbývá, než dopravit vodu z potoka po napnutém laně vzhůru. Jak ale vodu vytáhnout? Někoho napadne nařezat látku na tenké pruhy a svázat z nich provaz. Všichni se zapojují. Jedni trhají kusy úzké, provaz je pak tenký a zbytečně dlouhý. Jiní to odhadli akorát. Uzlíky spotřebují velký kus látky.
A už se voda v melounu veze vzhůru. Zdá se, že svázané lano nevydrží. Provaz je tak pevný, jak pevné je jeho nejslabší místo. Jak symbolické. Co když někdo uzlík špatně dotáhl, nebo je proužek naříznutý? Uf, vydržel. Voda teče do studny, naplnila ji tak ze třetiny. A mírně se vsakuje, tak rychle znovu pro další várku.
„Blíží se stádo rozzuřených divočáků, dostaňte se všichni do bezpečí ve dvoumetrové výšce.“
Vždyť na louce není nic jiného než ty obrovské těžké špulky sena. První pokusy, jak dostat dva válce na sebe, ztroskotávají. Jsou příliš těžké. Chvíle přemýšlení, koncentrace sil tím správným směrem a už je komín hotov. Vylézt a vytáhnout se navzájem nahoru je pro družinu dílem okamžiku. Divočáci zuřivě pobíhají kolem, jsme zachráněni.
Pečlivě uklízíme špulky zpátky na místo. Sedlák nemusí vědět, jaké drama se tu odehrálo.
Oheň třením dřev – nejkrásnější rituál
Vyběhni do blízkého okolí tábora pro suchou lipku nebo odumřelý pahýl topolu. Naštípni na palec tlusté prkénko a nahrubo opracuj rovnou tyčku z téhož kusu. Nech na slunci doschnout a připrav kus koženého řemínku a kámen nebo tvrdý suk s jamkou uprostřed.
Dřevo je materiál z nejkrásnějších a nejpřirozenějších, každé voní jinak. Nepřestávej k němu přičichávat. Ještě skoč pro trochu té jemné, suché lesní trávy. Ve spodní části trsu jsou chomáčky té loňské. Opatrně prsty vyčesávej uvolněná suchá stébla. Nepospíchej. Každé přimíchané zelené stéblo po vzplanutí štiplavě kouří.
Teď už se pokus o rozdělání ohně. Nech si ukázat, jaký zářez a jamku do dřívka připravit, jak jej podložit plátkem březové kůry a travou, kterak zakleknout, jak všechny části udržet ve vhodné vzájemné poloze a jakým způsobem udělit tyčce potřebnou rychlost a správný přítlak. Roztáčej, vrť, tři. Po chvíli se objeví tenký sloupec kouře. První úspěch. „Hurá, ono to opravdu funguje,“ pomyslíš si. Ale kdepak. Do vyšlehnutí plamene je ještě daleko…
Hnědý popel se rozprášil po dřívku. Musí být černý a má se hrnout zářezem k suché trávě, troudu. Když vše děláš dobře, vytvoří se v popelu žhavé jádro velikosti hrášku, které stiskneš do troudu a několika silnými dechy rozfoukneš plamen. Není to úplně samozřejmá dovednost, je třeba se mockrát pokoušet, než získáš jistotu. Nezapomenutelně voní dřívka, která rozdělala oheň. Náležitě hrdý je na sebe každý, komu se to poprvé podařilo. Pěkně se sedí u ohně, jemuž vdechla život třecí dřívka. Posvátný rituál.