Lišák, Roverský kmen 04/2016
Dech pálí hluboko v hrudi, nohy těžknou a poskakují vpřed jen po malých krůčcích. „Hlavně nepřestat běžet,“ kladl nám na srdce Rychlonožka dole na Viničné, než se cesta zvedla podél Malého Štolpichu strmě vzhůru. Odhodlání je velké, ale kopec taky a u vodopádů už leckoho zmáhá. Ještě to blátivé místo a poslední dva zvedáky. Copak mám tohle zapotřebí? Když sbíháme po Srázech několik kilometrů mezi skalami zpátky do tábora, už se nikdo neptá. Letos spadalo z buků mnoho zeleného listí a hořce voní, když jím seskakujeme do údolí. Dech se vlahého vzduchu nemůže nabažit, nohy by mohly běžet až na kraj světa. Radostná Hra na vlčí dech a gazelí nohy! Tak ji nazval spisovatel a velký duch Jizerských hor Míla Nevrlý a zamiloval si ji snad každý, kdo v létě strávil svých sedmnáct dní na Naději.
Roverský tábor Naděje zažilo za dobu jeho existence bezmála tři sta roverů z celé republiky. Ti se často shodují v pocitu, že tento „liberecký rovering“, k němuž Naděje patří, má trochu jinou příchuť než rovering jinde v republice. Dvacetileté výročí tábora je pěkná příležitost pro ohlédnutí, kde se Naděje vzala, z čeho vychází a na jakých základních kamenech stojí.
Kámen první: návaznost na kraj
Stopovat kořen „libereckého roveringu“ nelze začít jinde než u proslulé roverské skupiny Sperho neboli Společnosti pro exploataci rumunských horských oblastí. Podnícen Milošem Zapletalem ji založil a vedl Míla Nevrlý. Později historii Sperha sepsal do textu, který je k nalezení v jeho knize Větrné toulání. Skupina fungovala mezi lety 1976 a 1980, Spolek vysloužilců Sperha pak ještě přinejmenším čtyři roky, a tvořilo ji dohromady asi 40 kluků a holek v roverském věku. Kromě letních přírodovědných expedic do Rumunska, podle kterých se spolek jmenoval a na jejichž základě z velké části vznikaly dobře známé Karpatské hry, podnikali členové docela intenzivní a pestrou činnost v průběhu roku. Výpravy do Jizerských hor neměly jen turistický charakter, ale i konkrétní přírodovědné zacílení. Typickou aktivitou bylo například kroužkování netopýrů v jizerskohorském podzemí. Takové výpravy nejspíš přinesly účastníkům poznání kraje daleko důkladnější, než jaké má drtivá většina jeho ostatních obyvatel. „Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá,“ abychom použili Mílova slova.
Je to svého druhu pro Jizerky štěstí, že v nich Míla zanechal tak výraznou stopu. Při společných setkáních i skrze jeho texty se od něj můžeme stále učit, jak se dívat okolo sebe. Vůdci Naděje sice vyrůstali v jiném středisku, než v jakém působil Míla, a počáteční inspiraci a motivaci tedy čerpali od jiných osobností, přesto právě on Naději ovlivnil a stále ovlivňuje snad víc než co jiného. Dnes žijeme ve svobodné a komfortní době, naše možnosti nejrůznějších dalekých výprav a zahraničních expedic jsou s možnostmi dřívějších dob nesrovnatelné. Není divu, pokud nám na pomalé toulání vlastním krajem nezbývá čas. Ale vztah s krajinou – stejně jako s lidmi – nevzniká několika nahodilými návštěvami, ale důkladným poznáním a společnými chvílemi nejen ve slunečných, ale i v těžkých dobách.
Kámen druhý: osobnost vůdce
Někoho může překvapit, že první celostátní setkání roverů, jakýsi předchůdce současných Obroků, proběhlo v roce 1993 právě v Jizerských horách. Původní tábořiště mělo být nedaleko Nového Boru pod kopcem Ortel, podle něhož setkání dostalo i svůj název, ale během příprav se přesunulo do jizerských bučin na Farskou louku. Pozdější vůdci Naděje zde spolu s ostatními vedoucími z libereckého střediska Stopa uspořádali víkendový tábor pro tři sta lidí ve dvaceti týpkách. Sami vzpomínají v první řadě na neustávající průtrže mračen, ale zároveň i na radost z organizace a hlavně z roverů, kteří přijeli. Tak se definitivně rozhodli, že jejich místo je právě mezi nimi. Ze skautského oddílu, který založili po revoluci, se stal postupně roverský kmen s aktivitou zaměřenou téměř výhradně navenek: na organizaci akcí pro rovery z celé republiky.
Přibližně deset let se vůdcovská parta tábora Naděje skoro neměnila a dva hlavní vedoucí, bratři Jan Špička – Hastrman a Martin Špička – Rychlonožka ji táhnou dodnes. Taková kontinuita je poměrně mimořádná. Někomu to může připadat jako nevýhoda, je v tom ale taky nenahraditelná kvalita. Pro ilustraci nemusíme chodit daleko. Je určitě možné naučit se rozdělat oheň třením dřev podle nějakého návodu. Ale zážitek, jaký je to koncert v Hastrmanově podání a jaká je s tím spojená estetika, úcta, příběhy, ten ani sebelepší návod nenahradí. Setkávám se s představou, že nejlepší kmen je ten, který funguje samostatně a není nikým veden. Něco na tom je, zároveň ale platí, že schopnost přijmout někoho za svého vůdce, nebo alespoň za vzor, nabývá teprve v roverském věku na zajímavosti. Je to rozhodnutí, jestli zůstat odkázán jen na návody a nápady své vlastní a svých vrstevníků, nebo se nechat vést do života také někým, koho si vážím a kdo díky své zkušenosti snadněji poukáže i k hodnotám, které se v návodech hledají těžko.
Kámen třetí: autentický zážitek
Chtěl jsem se od Míly dozvědět, jak to dělal, že jim to ve Sperhu tak šlapalo. (Skupina 40 roverů v Liberci? Fungující bezmála 10 let? Nevídané!) Co sledoval, když vymýšlel, jaké aktivity pro své rovery připravit? Jaké byly jeho plány? S čím zápasil? Odpověď byla docela typicky „mílovská“: „No, já ukazoval, co se líbilo mně. Když to někoho zajímalo, tak se přidal. Na takové to plánování a přemýšlení, co a jak dělat, na to já nikdy moc nebyl.“ Že by o svých roverech Míla nepřemýšlel, mu samozřejmě nevěřím. Je to asi, jako když tvrdí, že píše, „jak mu zobák narostl“. Kolik to obnáší práce, přitom jaksi skromně zapomene zmínit. Je v tom ale důležitý poukaz: vůdce si má být vědom toho, jaké jsou jeho silné stránky, a právě ty ostatním nabízet.
Stejně tak program Naděje se vždycky stavěl na vlastních silných zkušenostech vedoucích, nikdy nevymýšleli nic, co sami nezažili. Dodnes z toho pramení naprostá absence složitých simulačních aktivit. Přitom nelze říct, že by program Naděje nebyl „zážitkový.“ Jen není dopředu naplánované, co má být zážitek, ani v jakých situacích má přijít opravdová zkouška. Zdánlivě prostá aktivita, jakou je běh bukovými svahy, může přinést překvapivě širokou paletu prožitků a pro někoho i příležitost k sebepřekonání. Pro jiného se taková příležitost třeba objeví úplně jinde, ale důležitý princip je pro všechny situace společný: vždy a všude je každý sám za sebe, neskryt za žádnou přidělenou rolí.
Do dalších dvaceti let
Mnoho večerů strávili předloni Hastrman s Rychlonožkou nad šlapacím šicím strojem a obří oranžovou plachtou pro nové vůdcovské týpí. Dvacet let je totiž přibližně životnost jednoho týpka. Tábor tedy dneska stejně jako před dvaceti lety zdobí sytě oranžový, dosud sluncem nevyšisovaný stan. Pokud nebudou následující tábory tak větrné jako ten loňský a týpka nebudou noc co noc pochodovat po louce, bude moct zdobit Naději přinejmenším další dvě dekády. Dalších dvacet let zážitků a příběhů, které se mohou vpisovat do už tak naplněných okolních lesů, mezi žulová skaliska na strmých svazích Jizerských hor.