Matěj Moravanský, Roverský kmen 10/2020
Roverským táborem Naděje se přehnala bouře a roztrhala staré týpí. Za celou nehodou se však skrývá něco víc: příběh vystihující to, co dělá tento tábor tak výjimečným.
Stalo se to zhruba v polovině Naděje. Blýskalo se, vítr dul do vzrostlých stromů, ty se nakláněly ze strany na stranu a přitom zlověstně skřípaly. Naše týpka se celá chvěla, tyče se prohýbaly a k tomu jim obrovité kapance deště na plachtu bubnovaly bojový tanec. Během toho mohutného divadla přišel silný poryv větru, který se opřel do starého sněmovního týpí. Notně opotřebovaná a záplatami pokrytá plachta se na několika místech potrhala. Hlídka ji sice s několika pomocníky hbitě složila, ráno však bylo jasné, že to byla poslední noc letitého týpí. Zašívat takové škuby v plachtě, která se trhala, jen když se na ni člověk zamračil, nemělo smysl.
Nezasvěcený člověk by si asi řekl, že je to škoda. Nanejvýš by se vztekal kvůli tomu, že se musí sehnat nový stan. Tak to ale na Naději nechodí. Hastrman, který tábor vede už od samého začátku, krátce promluvil o týpí u večerního ohně. Dozvěděli jsme se, že tu nejsou žádná koupená týpí. Všechna jsou vlastnoručně ušita, a to s nejvyšší možnou péčí. Švy musí být perfektně rovné, všechna namáhaná místa obšita koženými prvky. A když se někde něco poškodí, hned se to důkladně opraví. Ono bouří roztrhané týpí bylo prý to úplně první, které Hastrman se svým bratrem Rychlonožkou na starobylém šlapacím stroji ušili.
Celé vzpomínání netrvalo víc než deset minut; bylo neokázalé a upřímné. Na závěr vhodil Hastrman kousek plátna do ohně. Všichni jsme v tu chvíli dobře věděli, že se zde loučíme s něčím cennějším než jen s kusem staré a potrhané látky.
Sněmovní týpko se za těch 30 let stalo součástí mnoha příběhů. Bylo tichým svědkem důvěrných rozhovorů, vyslechlo nespočet vyprávění a naslouchalo tolika krásným písním, že je ani spočítat nejde. A nyní jsme se i my stali součástí příběhu toho starého týpí, byť jen jeho konce. Nejde proto dost dobře říci, že to bylo pouhých pár cárů látky: týpí bylo něčím významnějším.
Svět je plný podobně skrytých příběhů a významů, které jsou zahaleny mlhou všedních starostí a které často bez rozmyslu přehlížíme. Myslím, že je to jedním z nejzásadnějších poselství Naděje: na ní se člověk může naučit takové příběhy či významy vnímat. Vlastně by se dal celý tábor přirovnat k jakési očistě. Po dvou týdnech na úpatí Jizerských hor si člověk všímá věcí, které doposud pokládal za nepodstatné. Slyší zvuky, které ignoroval, cítí jemná pohnutí srdce, která nedokázal pojmenovat, a myslí na věci, o kterých ho nikdy nenapadlo přemýšlet. Zkrátka a dobře, Naděje se může stát přelomovým zážitkem jak pro ostříleného rovera, tak pro neskauta, co nesl krosnu možná tak jednou v životě.
Čím je to způsobeno? Myslím, že kromě krásného prostředí na člověka zapůsobí jakýsi étos, ke kterému táborníky vedou nadějáčtí vůdci. Ten tvoří hlavně cit pro příběhy, úcta k práci, stejně jako úcta k věcem a také úcta k lidem, kteří umí člověku poradit a třeba nás dokáží i vést. Dnes se nic z toho moc nenosí a nejsme na to zvyklí. Bojím se, že právě něco jako cit pro příběhy ztrácíme. Úcty k práci a k věcem je jako šafránu a místo rady od zkušenějšího průvodce vyhledáváme spíše volnost a nezávaznost. Pokud však chceme zažívat velké věci a pronikat do některých záležitostí o něco hlouběji, všechno, co jsem výše vyjmenoval, budeme setsakramentsky potřebovat.
O cit pro příběhy a o úctu k tomu, co si ji zaslouží, budu muset ještě dlouho pečovat. Není to totiž nic, co by se dalo jednou provždy získat či naučit. Vlastně je to takový závazek, který si z Naděje odnáším. Jsem zvědav, jestli to dokážu.
A co staré týpí? Jeho příběh nekončí. Dívky si ze sluncem vyšisované plachty ušily slušivé kraťasy, mnozí další si vyrobili pytlíky na třecí dřívka. Na nadějáckém srazu jedna účastnice všem rozdala kousky plátna s natištěným znakem Naděje – jako drobnou upomínku toho, co jsme si z těch sedmnácti letních dnů odnesli v srdcích.
