Tajfun, Roverský kmen 02/2011
Rychlonožku s Hastrmanem znám od svých prvních roverských krůčků. Respektive od prvního velkého kroku, totiž od cesty na roverský tábor Naděje, který pořádají. Od té chvíle uplynulo už pár let. Přesto mi dodneška není jasné, jakým kouzlem působí tihle dva nenápadní chlapíci, že má domácí zimomřivý typ (jako já) touhu běhat po Jizerských horách a koupat se v ledových tůních. Počítám, že tohle z nich nedostanu ani rozhovorem do Kmene…
Kam až sahá historie vašeho roverského kmene?
R: Před revolucí jsme byli členy turistického oddílu Stopa Liberec. Když jsme odrostli do roverského věku (rovering tehdy ale ještě neexistoval), založili jsme v roce 1979 kmen Sagamorů. Bylo nás asi patnáct a vedoucí oddílu Špacír nám tehdy nabídl opravdu pestrou činnost. Podnikli jsme spoustu dobrodružných výprav, zimních víkendových táborů, utkávali jsme se ve zcela netradičních kláních a setkávali se s jinými oddíly. Naše soutěživost byla podpořena získáváním zkoušek, tzv. orlích per, popsaných v Setonově Knize lesní moudrosti. Kmen přetrval až do roku 1989, kdy jsme po revoluci založili nový oddíl skautů.
Dobrodružné výpravy? Prozradíte více?
H: Měli jsme rádi například letní výpravy do Rumunska, z nichž nejzajímavější byly tzv. Kožené prázdniny. Chtěli jsme vydržet žít dva týdny v přírodě jenom s nožem, bez dovezeného jídla, oblečeni v kožešinových oblecích. Byli jsme kmen plný kluků, ale na tuhle akci jsme přibrali spolužačky z průmyslovky. Během čtyř „zdokonalovacích“ víkendů jsme je i sebe pak připravovali na mnohé, co by nás v Rumunsku mohlo potkat. Ve zbylých víkendech jsme vyčinili králičí kůže a šili z nich obleky. Pak jsme po důkladných přípravách konečně vyrazili do oblasti doporučené místními domorodci, ale bohužel tam nebyly ani ryby, ani drobné zvířectvo a ani moc lesních plodů. Nakonec z toho byl „jen“ krásný přechod pohoří Bihor a Vladeasa, trochu o hladu, protože jídlo jsme měli jen na první tři dny.
Byl Špacír dobrý vůdce? Čeho jste si na něm nejvíce vážili?
H: Špacír dokázal získat nadšení nás mladých kluků pro cokoliv. Asi hlavně proto, že si uměl hrát s námi. Pokaždé dokonale volil prostředí, ve kterém jsme se pohybovali, neváhal věnovat velké úsilí přípravě kostýmů, aby každá hra vypadala opravdově. Vzpomínám třeba na jeho převlek za uprchlého trestance s opravdu strašidelně zmalovaným obličejem při táborové hře. Přesto, že jsme mu po chvíli jeho útěku byli v patách, skoro jsme se ho báli přeprat a zajmout… Vůbec považuji za důležité, aby si vedoucí uměli s dětmi vyhrát. Je mnohem lepší zažít svého vedoucího při hře přímo v terénu v nějaké roli, než když (a to ještě v lepším případě) dohlíží na průběh za hranicemi prostoru. S odstupem času mi přijde dobré i to, že pokud Špacír třeba nebyl zrovna nejrychlejší na běžkách, dokázal najít někoho, kdo s námi podnikal zimní přejezdy hor. Přitom mnohé oddíly se často zabývají jen tím, co je blízké vedoucím.
Dnešní „dvaadvacítka“ navázala svou činností na kmen Sagamorů včetně plnění orlích per. Co to vlastně ta orlí pera jsou?
R: Je to soubor zkoušek rozdělených do čtyř oblastí zvaných mistrovství. Jedna oblast je Síla těla, to jsou většinou fyzicky zaměřené zkoušky, druhá je Síla ducha, ta se zabývá myšlením, čtením, kulturou. Další má název Moudrost rudého muže, to jsou takové zálesácké znalosti, a čtvrtá je Moudrost bílého muže a zahrnuje civilizační dovednosti, například opravit si kolo, uplést svetr, svázat knihu… Seton jich měl vymyšleno z každé oblasti asi sto. Špacír je upravil pro nás a my jsme k nim potom ještě doplnili mnohé další. Všechny splněné zkoušky musely projít hlasováním kmene na sněmu, stejně jako schválení nových orlích per, aby byla zaručena určitá úroveň jejich obtížnosti. Mezi jednotlivými sněmy, které se konaly na tradičním místě v lese u ohně čtyřikrát ročně, musel každý rover splnit dvě zkoušky. A to až do doby, než dosáhl tzv. mistrovství Orlí Sagamor, což znamená splnění osmi zkoušek z každé oblasti.
H: Na sněmu bylo vždy zajímavé poslouchat, co kdo při plnění zkoušky zažil, kam se až dostal a v čem na sobě musel zapracovat. Nešlo ani o to, kdo jich splní víc, ale spíš pro nás byly inspirací k různorodým akcím a výzvou k dalšímu sebezdokonalení.
Jakých vlastností si nejvíc vážíte u typického rovera?
H: Myslím, že úplně nejdůležitější a takovou všezahrnující vlastností je spolehlivost. Jaké je zklamání, když si s někým domluvíš schůzku a pak tam marně čekáš! Dlouho si to pamatuješ. Nebo když ti někdo něco slíbí a pak to musíš narychlo dělat sám. Jednou jsme jeli na vodu a vyrazili hned pět minut po čase srazu. Chyběla nám Anča, která chronicky chodila pozdě. Bylo to drsný, trochu se i zlobila, ale při příští výpravě seděla na obrubníku půl hodiny předem.
Většina členů kmene má už dnes rodiny, přesto se toho kolem vás děje spousta. Můžete popsat, čím se zabýváte ve skautingu dnes?
R: Organizujeme tři celostátní roverské akce, Předěl, Ruprno a tábor Naděje. Kromě toho jezdíme na jaře dva víkendy na vodu, jednou nebo dvakrát na kola, pořádáme předvánoční sraz našich táborníků. Náš oddíl se také stará o 110 let starou chatu na Poledníku v Jizerských horách. Na tu jezdíme často. Poslední akce, určená pro zkušené běžkaře, je přejezd všech třinácti jizerských tisícimetrových vrcholů během soboty a neděle.
Co je náplní zmíněných celostátních akcí?
R: První z nich je zimní táboření v iglú zvané Předěl. Je to akce od pátku do neděle, je nás tam tak mezi čtyřiceti a šedesáti. Na Předělu bývá výborná atmosféra: ani v takhle velkém počtu jsme nikdy neviděli, že by někdo kouřil, nikdy není problém s alkoholem, nikdo tam neskuhrá. Vždycky jsme nadšení z toho, že se sejde dobrá parta, jako by prošla nějakým výběrem. Když po mrazivém Předělu přijdeš domů, máš pocit, že by stačilo mít doma 15 stupňů. Člověk by měl občas zažít trochu drsnější podmínky, aby si vážil normálních věcí.
Další je Ruprno na přelomu května a června. Je to závod smíšených dvojic. Nejprve pádlují 5 kilometrů po přehradě, pak jedou 52 kilometrů na kole a nakonec ještě 12,6 kilometrů běží. Trasa je zvolena tak, že kdo to zvládne, docela dobře pozná Jizerky. Většinou se Ruprna účastní pětadvacet až čtyřicet dvojic.
Organizačně nejnáročnější je pak roverský tábor Naděje, který probíhá v srpnu na úpatí Jizerských hor. Loni jsme pořádali třináctý ročník. Neznáme jiný roverský tábor v republice, který by trval sedmnáct dní, během kterých se účastníci nedostanou ani do vesnice na nákup. Téměř po celou dobu se nesetkají s civilizací.
H: Za velmi cenné a potřebné považuji, že si účastníci tábor sami postaví. Od vztyčení týpek, výroby své proutěné postele bez hřebíků přes stožár, latríny a ostatní stavby až po nezbytnou hrazdu. Sami vaří v kuchyni, jezdí s károu pro vodu a v noci hlídají tábor. Samozřejmé věci pro skautský věk. Ale který roverský tábor nebo kurz se neodehrává v chatě, budově nebo v nejlepším případě v už postaveném táboře?
V táborovém programu se mimo jiné snažíme o to, aby se účastníci potkali s něčím, s čím ještě nemají žádnou zkušenost a s čím si musí v dané situaci umět poradit. Provozujeme třeba stará řemesla: například kluci dostanou do ruky kousek cínu a mají vyrobit formu a ulít kroužek, který je má unést, když se za něj sami zavěsí. Když dostaneš ten kousek kovu, nejdřív vůbec nevíš, co s ním, ale pak máš o to větší radost z úspěšného výsledku.